Markéta Luskačová

Když v roce 1983 uspořádalo Victoria & Albert Museum výstavu Pilgrims (Poutníci), která byla první významnou výstavou Markéty Luskačové ve Velké Británii, historik umění sir Roy Strong ve svém úvodním textu ke katalogu uvedl: „Fotografové někdy své niterné zkušenosti zaznamenávají tajemným způsobem: jako by k nim došlo před kamerou. Publikum pak jejich snímky vnímá na jakési hlubší úrovni, rozumí jim, i když zachycené události nezažilo.“ Fotografie Markéty Luskačové bychom také mohli nahlížet jako snímky, které vytvořil poutník. Ten, kdo se s dílem Markéty Luskačové setká, nemusí znát místa a lidi, které svým objektivem zachytila, a přesto mu budou spatřené scény připadat důvěrně známé. Každý, kdo stojí před jejími fotografiemi, se stává – slovy Josepha Conrada – „tajným souputníkem“. Markéta Luskačová  vždy sledovala jasný záměr. Chápe svět jako obytnou krajinu, jako bohaté společenství vztahů a osobních pout, nikoli jako anonymní prázdnotu. Její Leica zachycuje v nádherně komponovaných, zrnitých obrazech víru, která lidi posiluje, jejich podíl na aktivním vytváření každodennosti, spontánním obnovovaní tradic, chuť radosti v osamělosti a schopnost jedinečnosti v davu. Příběhy ve fotografiích Markéty Luskačové zachycují křehkou nesmrtelnost okamžiku – nakažlivé nadšení dětí, soudržnost bezdomovců, tvůrčí elán pouličních muzikantů, tajemnost masopustu… To všechno jsou obrázky intenzivně prožitého života, které empatické oko Markéty Luskačové vidí v hledáčku s maximální pronikavostí. Spisovatel Italo Calvino ve své knize Pan Palomar poznamenává: „Pozorovat vnější vnějším nestačí: dráha pohledu musí začínat u pozorované věci a propojovat ji s věcí, která pozoruje“. Jak dokazuje tato výstava, celoživotní dílo Markéty Luskačové vždy sledovalo tuto dvojí trajektorii.

Text: Irena Žantovská Murray