Ondřej Michálek

Můžeš definovat bod A? Je to „podstata“ nebo jen přechodné místo?

I když název Cesta z bodu A do bodu A může odkazovat k bludnému kruhu, vidím v něm další souvislosti. Ten první bod A se ztratil v čase a je už nedostupný, ten druhý bod A je sice mnohem blíž, ale pořád má jen hrubé obrysy. Ty body jsou možná identické, ale ani jeden z nich, zdá se, nezůstal na stejném místě.

Tím názvem jsem chtěl naznačit, že jde o zkrácenou verzi příběhu, který nezastírá, že byl blouděním, ale zároveň ve své stručnosti neumožňuje vystavit slepé uličky. Ale i k nim se samozřejmě hlásím, – jako šťastným příslibům nezvolených „kariér“.

Výraznou proměnu ve tvé práci představuje list Blesk z roku 1983. Umím si představit, že síla zážitku s bleskem dokáže ovlivnit další směřování. Máš nějaký osobní zážitek s bleskem, nebo to bylo jinak?

Tady tě, Jano, asi zklamu. Žádný speciální zážitek se skutečným bleskem nemám. K tomu listu ale musím udělat trochu delší úvod.

Na začátku 80. let minulého století jsem své grafiky tiskl v tiskárně; v té, kde jsem po skončení studia na FF UP začínal – i když jen v závěru roku 1970 – jako pomocný dělník. To prostředí mě vzrušovalo a čistit stroje mi nevadilo. Když jsem pak pracoval v propagaci, chodil jsem tam už jako zákazník mezi své známé a se znalostí výrobních postupů. Díky těmto kontaktům se mi dařilo – dnes bychom řekli „velmi nestandardním způsobem“ – čas od času v sobotu proniknout do tiskárny a spolu s tiskařem tisknout grafické listy většího formátu, nejdříve tradičním způsobem černobíle i barevně a později pomocí přetisků černé plochy bílou barvou. Když jsme jednou tiskli druhou bílou u listu Ranní pozdrav, všiml jsem si, že u tohoto typu přetisku lze docílit postupného valérového přechodu (tehdy se vytvořil naprosto nezáměrně, k mé velké radosti). Když jsem se na tento efekt zeptal tiskaře Václava Směšného, vysvětlil mi, že se pozvolného přechodu, tzv. irisu, dá docílit i jinak. Že se totiž po několika tiscích odstaví válec, který zajišťuje tzv. roztěr barvy a soustava barvicích válců tak bude předávat mírně rozválenou barvu tiskové desce stále stejným způsobem. Takže žádné ozáření myšlenkou, jen banální objev u starého knihtiskového stroje Heidelberg. To pravé „ozáření“, totiž možnost, jak tímto způsobem dostat do listů světlo, vzápětí ale přišlo. Jen jsem ty světelné akcenty dodělával pak už v ateliéru, protože Heidelberg to uměl jen jedním směrem. Tzv. Olomoucký okruh, jak jej vnímají někteří umělci z Bratislavy, – mám pocit, že jej přesahuješ ještě jiným směrem…

Rád se považuju za jednoho z tohoto okruhu, a také rád vzpomínám na společné výstavy (třeba na tu v Prostějově nebo na tu v Bratislavě), tedy na akce, kdy termín „olomoucký okruh“ ještě neexistoval ve smyslu nějaké etablované společnosti, která se vůči něčemu vymezuje nebo je okázale jiná než ostatní. Jenže tenhle typ sounáležitosti se dnes už nenosí a také v případě Olomouce už nemá žádný význam, snad jen ten historický.

Od ostatních v „olomouckém okruhu“ jsem se nejspíš lišil tím, že jsem dělal hlavně grafiku. A ta jako obor byla z mnoha ohledů tehdy zajímavější než jiná média. Hlavně proto, že umožňovala účastnit se mezinárodních výstav a sympózií, zatímco jiné obory trpěly izolací. Stačilo překonat odpor celnice – kolikrát se ani nekonal, abych byl spravedlivý, – a svěřit poště tubu s tisky, na níž ale nesměl scházet údaj Printed Matter nebo No Commercial Value. A je příznačné, že tento údaj tam nesmí scházet ani dnes.

V jakém smyslu je pro tebe důležitá technika? Překračování nebo objevování možností, hledání toho nejlepšího řešení?Technika je velice důležitá. Jednou sama nabídne něco, co se pak použije, jindy se jí to musí vnutit, i když se staví „na zadní“, a jindy zas nabízí, co je nadbytečné. Těmto subtilnostem rozumí grafik, který vyhledává experiment, ale těžko se vysvětlují těm, kteří grafickou techniku vidí jen jako sluhu, který zařídí rozmnožení obrazu a jeho eventuální komercializaci. Myslím si proto, že technika není jen nezbytným předpokladem vzniku díla, ale že spoluvytváří i jeho obsahovou složku a smysl. Vztah matrice a obtisku nebývá harmonický, ti dva si často naopak protiřečí a ten zdánlivý protimluv, který se vrací s každou novou věcí, tak představuje jeden z půvabů oboru.

Jak bys své práce charakterizoval, narativní, imaginativní…? Tento kontext se často v tvém případě uvádí. A je vůbec důležité dospět k nějaké definici?

Asi jsou trochu narativní, ale ne ve smyslu vyprávění nějakého konkrétního příběhu. Jan Kříž je kdysi označil za spekulativní lyrismus, jiní autoři se shodli na jiném společném jmenovateli – jinotajích. K tomu bych se připojil i j

Nejspíš jen vždycky chtěly a chtějí – ale jakoby jen tak „mimochodem“, prostřednictvím vizuální metafory – něco říct. Od toho jsem nedokázal ustoupit, protože si myslím, že rezignovat na sdělení se nedá – však si každý divák, jak doufám, do díla dosadí svůj obsah, který pak spustí jeho vlastní asociace. Já mu v tom ale můžu pomoct jen do jisté míry, pokud vůbec.

Jakou vidíš budoucnost grafiky? Má smysl její díla vyčleňovat mimo běh současného umění, nebo je naopak integrovat, byť jako specifickou oblast? 

Bylo by nedopatřením, kdyby se pro grafiku vytvářely nějaké speciální ochranářské podmínky, nějaká pozitivní diskriminace. Je ale na druhou stranu přirozené, že se výsledky běžně prezentují tak, aby se daly srovnat v rámci oborů; tzn. třeba na mezinárodních přehlídkách. I jiné obory mají své soutěže, takže grafika součástí umění v tomto smyslu zcela jistě je. Někdy ale zaznívají hlasy (obvykle od netrpělivých kurátorů, kteří chtějí vývoj urychlit), že se uzavírá do ghetta, kam nepronikají impulzy, na které reaguje současné umění, že přežívá v jakémsi vzduchoprázdnu nebo prostoru bez myšlenkové gravitace či originality. Tady kritikům oponuju podstatně méně, protože žádné „polehčující“ okolnosti pro grafiku nepřijímám.

Grafika jako obor ale na tyto přehlídky obvykle nemíří, dokonce snad ani nepatří, protože její primární destinací bývá kromě společných výstav také konkrétní člověk, který se odhodlal vlastnit dílo, byť rozmnožené, jež mu naplní potřebu intimní blízkosti záhady, tajemství, „krásy“ nebo krásy, lhostejno, jak to nazveme, tedy fragment umění, který chce mít doma, protože ve srovnání s originálem byl dostupný.

Neměli bychom grafice tedy vyčítat, že hůř než jiné obory snáší ten všudypřítomný diktát „novosti“. Chce-li zůstat grafikou, nemůže se jen tak zbavit technik reprodukce svých obrazů, takže na některé současné tendence zdánlivě nezná odpověď. Když ji ale hledá mimo svůj vlastní prostor, dospěje často k něčemu, co grafikou v pravém smyslu slova už není. A najde-li ji v odkazech ke svému původnímu poslání, tzn. zprostředkování obrazu širokému publiku tiskem, je téměř jisté, že to bude zpráva pronesená tichým hlasem, který se v tom současném hluku přeslechne.

Pokud jde o tuhle výstavu, doufám, že jsem aspoň trošku přidal na hlase…

Jana Šindelová