Vít Ondráček

BÍLÁ SVÍČKA, ČERNÝ KNOT…

Na první pohled zdálo se býti snadné- totiž- psát o tvorbě umělce, jehož celé dílo jako by dokazovalo blízkost dvou světů: výtvarného a básnického. V díle Víta Ondráčka je ona podvojnost (blízkost ) přímo frapantní což spisovatele (a kunsthistorika ) může svádět  k soudům poněkud  unáhleným. Musí ovšem připomenout  vliv dávných předchůdců  ( v grafice Josefa Váchala a Františka Koblihu, v erotické kresbě a malbě Egona Schieleho) – a to je tak asi všechno. Píše se rok 2015 a je třeba alespoň se zmínit o umělecké „dráze“ malíře, který se narodil 5.6.1959 v Brně a patří tedy ke generaci, která na výtvarnou scénu vstoupila začátkem let osmdesátých, tedy v éře „divoké malby“, ta se pohříchu na několik let stala fenoménem celosvětovým. Je zřejmé, že vše expresivně divoké bylo  (a zůstalo cizí) malíři a kreslíři, který si zakládal na přesné kresbě a ovšem i trval na principu stavebnosti, postupnému „budování“, vyplňování obrazové plochy barvami a kresbou. Nutno připomenout školy a učitele: Vít Ondráček začínal jako mladičký na brněnské Lidové škole umění, jeho učitelem byl Petr Skácel a právě ten  mu dal základy snad nejpodstatnější, především důrazem na kresbu. Další výtvarné vzdělání získal na brněnské Uměleckoprůmyslové škole kde jeho školiteli v letech 1974-1978 byli  bratři Dalibor a Ivan Chatrní. První byl významný konceptualista, druhý proslul jako grafik , abstraktní konstruktivista.

Nutno připomenout, že Vít Ondráček  experiment pokládal (a dodnes pokládá) za součást každodenní práce.  Nutno ovšem zdůraznit, že řeč je o díle raném,  které vznikalo na přelomu let sedmdesátých osmdesátých, v čase tzv. normalizace kdy se normalizátoři pokoušeli vzkřísit zombiho socialistického realismu. Byla to doba útlaku a ovšem i perzekucí, čas ztracený a marný a nebylo možné tuto etapu nepřipomenout.

Dva fenomény veledůležité: čas a místo. Ten čas (a často i nečas) běží všem stejně a jen skutečné Dílo je enigmaticky poznamenáno „nadčasovostí“. Místo je ovšem neméně důležité, zvláště je-li jím Kunštát. Spíše městečko než vesnice stalo se místem trvalého pobytu celé řadě básníků, spisovatelů a ovšem i výtvarníků.

Vít Ondráček je malířem bytostným ale i zvláštním: téma svých obrazů často „vyvolává“, hapticky v podobě přízraků, je figurální a fantaskní. Dokáže namalovat křídlení, přelet tisíců ptáků na obloze ale také enigmatické obrazy  zrodu a zániku.  Pracuje v cyklech, myslím, že málokterý je celkem definitivním. Cyklus nejdůležitější a dodnes stále doplňovaný má název Malba plamenem, jeho hlavní část vznikla v letech 1985-2005. Název nutno brát doslova: Umělec bravurně zvládl techniku kresby, totiž způsob jak pohybovat papírem  nad  hořící svíčkou a  z plamene a dýmu tvořit kresbu na motiv milostný, propálená místa jsou ovšem součastí této originální metody.  Bílá svíčka, černý knot a navíc občas: hnědožlutá propálená místa.

Umělec variuje, kombinuje a kresebný cyklus se tak stává jakýmsi výtvarným deníkem. Jde však ještě dál a jinam: například když kresbu „tradiční“ občas doplní s kresbou vystřihovanou z papíru a tu –jako trojrozměrný element vkládá (a lepí). Vít Ondráček je neúnavným experimentátorem.

Cykly kresebné  charakterizuje experiment, volnost. Střídá je s tvorbou malířskou. Zvláštní ovšem je, že své obrazy barevně rámuje, jako by tím dával znamení definitivnosti.  Říká tím: konec, víc už obraz nepojme. Snad na rozdíl od kreseb, které právě naopak neustále doplňuje nejenom dalšími detaily ale především kresebnými sítěmi : je to dílo figurální, osobní, intimní. Je postaveno do kulis  každodenosti a zajisté i banalit to na straně jedné  ale je znamením pohody a štěstí přímo zázračného. Je to všechno „jen“ umění ale jak kdesi říká Vilém Flusser – umění je lepší než pravda.

Jiří Olič