TO NEJLEPŠÍ ZE SOVINCE

V roce 1974 založil Jindřich Štreit (*1946), fotograf, kurátor a dispečer státního statku v Rýžovišti, malou soukromou galerii, která se systematicky zaměřovala na podporu experimentálního a konceptuálního umění od autorů, kteří stěží nacházeli možnosti vystavovat v oficiálních galeriích. Šíři a sys-tematičnost kulturních aktivit pořádaných Štreitem na Sovinci lze okrajově srovnat například s aktivitami polské galerie „Křivé kolo“ ve Varšavě či „Galerie Krzysztofory“ v Krakově v 50. a 60. letech 20. století nebo ateliéru György Galántaie v kapli v Balatonbogláru v Maďarsku v 70. letech 20. století či aktivitami slovenských konceptualistů a performerů v Cihlové ulici v Bratislavě v 70. letech 20. století.1 V československém kontextu pak lze šíři a systematičnost kulturních aktivit pořádaných Štreitem na Sovinci srovnat například s aktivitami Zdeňka a Jiřího Hůlových v Galerii H v Kostelci nad Černými lesy nebo galerií Půda v Českém Těšíně či Domě kultury v Orlové v osmdesátých letech dvacátého století.
V letech 1974 – 1989 připravil Štreit na Sovinci na šest desítek monografických i skupinových přehlídek z privátní tvorby řady pro tehdejší režim nepohodlných výtvarníků. K nejvýznamnější pak náleží bezesporu díla špičkových českých autorů, jako byli např. Václav Boštík, Vladimír Boudník, Mikuláš Medek, Bohuslav Reynek, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Karel Nepraš, Jiří Kolář, Zdeněk Sýkora, Milan Grygar, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Jiří John, Jiří Valoch, Stanislav Zippe, Olbram Zoubek, Jan Zrzavý ad. Ve výstavních aktivitách pokračoval ještě i během 90. let minulého století, kdy na Sovinci a později v Galerii v kapli v Bruntále představil např. dílo Miroslava Šnajdra ml., Karla Valtera, Jiřího Sopka, Miroslava Štolfy, Václava Bláhy, Oldřicha Smutného, Daniela Balabána, Kurta Gebauera nebo Antonína Střížka ad.2 Pro výstavu v Bratislavě jsme vybrali tři desítky autorů, kteří podstatným způsobem zasáhli do vývoje českého umění 60.– 90. let minulého století. Vybrali jsme jak autory poválečné generace, např. sochaře Karla Nepraše (1932 – 2002), spadající do mentálního okruhu české grotesky, kterou mj. rozvíjeli i autoři vstupující na scénu koncem 70. let minulého století.3 Na Sovinci to byli konkrétně členové Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, kam náleží např. Václav Bláha (*1949), jehož tvorba reflektovala společenskou skepsi, odrážející pokřivené poměry v tehdejším socialistickém Československu. Dále sem patří i tvorba malíře Jiřího Sopka (*1942), autora barevných figurálních alegorií či sochaře Kurta Gebauera (*1941), autora potměšilých ženských figur. Představujeme i médium nejskromnější – kresbu, potažmo grafiku, všeobecně výtvarný projev na papíře, který se navzdory omezeným normalizačních podmínkám dařilo rozvíjet. Štreit rád vystavoval ty druhy projevů, které umožňují okamžitý záznam situace, stavu, myšlenek bez složité technické podpory. Uvědomoval si, že podstatné události se odehrávají za zdmi soukromých bytů a v ateliérech jednotlivých umělců či na venkovských chatách. Věděl, že směřování a další orientaci výtvarné scény, a tedy i kresby, ovlivňuje tvorba silných a umělecky svébytných a po teoretické stránce dobře vybavených osobností. Inspirací byli především solitéři jako Václav Boštík (1913 – 2005), jehož dílo mělo blízko jak k mystice, tak i k vědě, nebo Karel Malich (1924 – 2019), v jehož díle je znát snaha o uchopení principu a tajemství celého vesmíru. Oba autoři vystavovali na Sovinci koncem 80. a začátkem 90. let 20. století.4 Kromě soustředěné práce na kresbách či mimo alegorické skrývání se za anonymní figuru, se v českém umění sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století bohatě rozvíjelo experimentální i konceptuální umění. Pro mnoho autorů se stalo jednou z možností, jak si vytvořit svobodný umělecký prostor. Na Sovinci se podařilo v roce 1989 uspořádat obsáhlý výstavní projekt, zaměřený především na prezentaci moravských umělců, působících do té mimo hlavní proud. Pod názvem „Con amore“ se představilo celkem čtrnáct výtvarníků (mj. např. D. Chatrný, V. Kokolia, P. Kvíčala či P. Veselý). Ohnisko výstavy tvořila díla Dalibora Chatrného (1925 – 2012), jedné z největších osobností kulturního dění druhé poloviny 20. století, který patřil k ústředním představitelům avantgardních tendencí české vizuální kultury od druhé poloviny šedesátých let až do své smrti. Chatrný svým konceptuálním projevem inspiroval k progresivnímu přístupu v tvorbě další výtvarníky, zároveň ale sehrával také důležitou roli morální autority v moravské výtvarné komunitě. Kromě přehlídky „Con amore“ však Štreit na Sovinci představil i řadu dalších originálních experimentátorů. Byl to například Stanislav Kolíbal (*1925), autor konceptuálních prostorových kompozic či Radomír Kratina (1928 – 1999), tvůrce pohyblivých prostorových objektů nebo v emigraci žijící Jiří Kolář (1914 – 2002), jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků, který byl autorem mnoha originálních výtvarných technik, tvůrcem tzv. vizuální poezie. V této souvislosti je nutné upozornit také na díla Jana Wojnara (1944 – 2014) či Svatopluka Böhma (1934 – 2023), oba autory tzv. experimentální poezie. Experiment jako metoda byl účinně využíván i dalšími moravskými autory. Ať už to byl kreslíři Jiří Lindovský (*1948) a Václav Stratil (*1950) nebo ze starší generace pak malíři jako byli Miroslav Šnajdr (*1938) či Slavoj Kovařík (1923 – 2003). Naopak napětí vycházející z racionálních, někdy až geometrické postupů najdeme u Miloše Cvacha (*1945) či Václava Ciglera (*1929).
Štreit také na Sovinci a později i v Bruntále dával prostor i mladé začínající generaci. Vystavovali zde např. představitelé domácí postmoderní malby jako byli Daniel Balabán (*1957), Jiří David (*1956), Stanislav Diviš (*1953) nebo Antonín Střížek (*1959). Rovněž jej fascinovaly práce lidí, působící na okraji, mimo hlavní výtvarnou scénu. To je ostatně zřejmé z jeho fotografické tvorby, kterou zaměřil na dokumentaci života lidí žijících v pohraničních nebo ve vydělených lokalitách (cyklus Vesnice je svět), nebo lidem bez domova (cyklus Kde domov můj) nebo i vězňům (cyklus Ze tmy ke světlu). Citlivou pozornost proto věnoval mnoha ženským autorkám. Ať už to byla kreslířky Inge Kosková (*1940) či Olga Karlíková (1923 – 2004). Za zcela mimořádné pak lze v profilu sovineckých akcí považovat dvě výstavy – Aleny Kučerové (*1935) v roce 1981 a Adrieny Šimotové (1926 – 2014) v roce 1987.5 Vernisáž výstavy kreseb a objektů Adrieny Šimotové, jedné z největších osobností českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století, se stala mimořádným zážitkem jak pro její aktéry, tak i pro návštěvníky. Je také barvitou ilustrací, jakou atmosféru provázely Štreitovy akce na Sovinci ve velmi sešněrované době 80. let minulého století. Šimotová v den zahájení projížděla na koni mezi návštěvníky, hrál dixiland, nechyběli zde ani významní výtvarníci jako například Václav Stratil, Alena Kučerová nebo Dalibor Chatrný. Již při její přípravě a pak i během vernisáže navázali Štreit i Šimotová hluboké přátelství, došlo i na vzá-jemnou výměnu děl mezi autory. Štreit dodnes při vzpomínkách na Šimotovou hovoří o niterném porozumění a souznění duší. Podobná přátelství se Štreitovi podařilo navázat i s dalšími, a nejen českými výtvarníky a vytvořit ojedinělou kolekci česko-slovenského umění, kvalitní obsahem, rozsáhlou obsahem a mimořádnou významem.

Štěpánka Bieleszová, květen 2024

1 Daniela Čarná, I. Otvorený Ateliér 1970, Sorosovo centrum súčasného umenia, Bratislava 2000.
2 Štreit v pořádání kulturních akcí a výstav pokračoval i po roce 1990. Vzhledem k pracovnímu vytížení s tím skončil v roce 1997. Více viz 12 let Galerie v Kapli. Klub Galerie v Kapli, Bruntál 2012.
3 Josef Kroutvor, Manifest české grotesky, in: Betlém [samizdatový sborník], Praha 1980
4 Václav Boštík: Kresby, Sovinec, 17. 6.–22. 7. 1989. – Yvonna Boháčová, Česko-slovensko-francouzská výstava. Vyd.Společnost přátel hradu Sovince, [1991];
2 nečíslované strany (zastoupen Karel Malich).
5 Výstava Setkání, tenisové dvorce TJ Sparta Praha 7 – Bubeneč, 10. 6.- 28. 6. 1982. S grafičkou Alenou Kučerovou pojí Štreita i událost, která dosti tragicky poznamenala jeho osobní i profesní život. V roce 1982 připravila tato pražská výtvarnice neoficiální výstavu současného českého umění Setkání, která pro Štreita a mnoho dalších umělců skončila zákazem tvorby. Zúčastnil se jí i Štreit, který chtěl vystavit fotografie z cyklu Vesnice je svět. Ty vyvolaly u státní bezpečnosti nepřiměřenou reakci. Výstava, která měla trvat 18 dnů, skončila díky udání za čtyřicet minut. Exponáty byly na místě zlikvidovány, autoři odvezeni k výslechům, Štreit vzat do vazby. Jeho účast na této skupinové výstavě tedy skončila velmi tragicky, uvalením desetiměsíční vazby za hanobení prezidenta i republiky. Poté už Štreit nesměl vykonávat učitelské povolání. Po návratu z vyšetřovací vazby nemohl pracovat ve školství, a proto v roce 1983 nastoupil na místo dispečera na Státním statku v Ryžovišti. Pokračoval však ve svých aktivitách, fotografoval a pořádal kulturní akce a výstavy na Sovinci.

Z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.